Neprobudilo nás světlo, to tam bylo pořád, ale spíše ruch na cestě, spali jsme totiž 500 m pod vstupní branou Nordkappu.
Když jsme vylezli ze stanu, tak jsme zjistili, že nebe je kupodivu jasné. Okamžitě jsme se nasoukali do vlhkých hader a vyrazili směrem k ocelovému glóbu. Neodolali jsme neporušit zákaz vjezdu a s motorkami jsme dojeli až na místo.
Turisty to nijak zvlášť nepřekvapovalo a spíše se nabízeli, že nás vyfotí. Navíc ráno zde bylo daleko méně rušno, sem tam nějaký ten turista, oproti půlnoci, kdy se čeká na hlavní atrakci v podobě nezapadajícího slunce. No fotek jsme napraskali přehršel.
Asi po hodině se vracíme do našeho byvaku, pobalit věci a vydat se směr Holešov přes druhý průjezdný bod Tallin. Nikdo z nás nečekal, že objížďka kolem Horního Lapače bude tak dlouhá. 🙂 Balíme a vyrážíme.
Po cestě několikrát zastavujeme na poslední fotky, na poslední nasatí okolní přírody, protože víme, že dál už nás takové krásy čekat nebudou. Opouštíme Norsko se zvláštním pocitem. Ten kdo tu byl, ví, o čem mluvíme. Norsko nasadilo vysokou laťku všem mistům, které ještě budeme projíždět. Okamžitě se nám to potvrzuje při překročení Norsko – finských hranic, kdy navigace hlasí jeďte rovně a za 180 kilometrů zahněte doprava. Projíždíme fádní krajinou v podobě výseků lesem, kde v dálce vidíme, jak se trochu zatočí silnice a dál zase jen jedeme rovno. Automaticky se oba schováváme za štít, zrychlujeme a jen bedlivě pozorujeme okraje cesty, které jsou plné sobů.
Asi okolo deváté večer hledáme kemp a obchod s repelentem. Komárů tady jsou mraky. Velcí a všudypřítomní. A nějak se nám nechce ani zajíždět k jezerům.